„Začalo to takhle…Vracela jsem se domů z práce. Jak již u mě bylo zvykem, cestou zpět jsem se vracela vždycky zkratkami, abych byla co nejdříve zpátky, což v té tmě, která je v zimě brzy, nebyl vždycky tak dobrý nápad, třeba jako 11. prosince 2019…“
„Procházela jsem jednou z těch temných uliček mezi domy onoho krásného města jménem Londýn.
…ten den jsem měla už od dopoledne pocit, že mě někdo sleduje. V práci to ustalo, jenže když jsem se pohnula kdekoliv jinde mimo budovu, pohltil mě onen jízlivý pocit, že mě to zase sleduje…
Něco mi říkalo, že bych neměla do té uličky chodit, ale já svůj mozek očividně nikdy neposlouchala. S hlubokým nádechem jsem se rozešla do oné uličky. Pocit byl ovšem mnohem silnější…
Po chvíli chůze jsem se ohlédla za sebe, a zbystřila dvě silné postavy blížící se ke mně, a na opačném konci uličky také…byla jsem obklíčena…
Nevěděla jsem, co dělat. Mé racionální myšlení bylo ta tam, a začala mě pohlcovat bezradnost a panika.
Postavy byly blíž a blíž a já stále nevěděla co dělat.
Chyběl jen metr, a mohla jsem být ve spárech postav, nejspíše mužských.
Rozběhla jsem se k jednomu konci uličky, proklouzla pod rukama osoby, a utíkala co mi nohy dovolily.
Mohla jsem tušit, že jakožto muži budou rychlejší, a byla větší pravděpodobnost, že mě lapí. Přesto jsem i tak utíkala dále se slzami na krajíčku…
Byli blízko…tak blízko…každý můj krok se zdál pomalejší…
Cítila jsem prudké trhnutí mým tělem, a náraz do těla muže.
Chytili mě.
Teď bylo opravdu jediné, co mi zbylo, volat z plných plic o pomoc, kopat, škrábat a kousat.
Snažila jsem se dostat pryč z pevného sevření, ucítila jsem však bodnutí do ramena. Otočila jsem pohled na své rameno a viděla tam jehlu zabodnutou v mém rameni přes vrstvu oblečení.
Vše se zdálo být najednou tak zpomalené a zamlžené. Připadalo mi to jako kdybych upadala do věčného spánku, ze kterého jsem polohlasně naposledy zakřičela „pomoc“, než bylo všechno černé.“
„A co se stalo pak, slečno Min…? Potřebujeme i nějaký popis únosců, abychom mohli najít podezřelé“.
„Vydržte pane policisto, už se k tomu dostanu…“
„Probudila jsem se v posteli. Byla pěkně měkká. Postel se mnou se nacházela v pokoji se světle červenými stěnami, byla tam obrovská skříň, a obraz ženy, připoutané k židli, se zmlácenou tváří…
Celkem ten pocit budil ve člověku obavy, ještě když nevíte, kde to jste.
Chtěla jsem se posadit, ale má zápěstí byla provazy svázaná o čelo postele. Vyděsila jsem se více… Zakřičela jsem o pomoc, ve snaze přivolat snad někoho, kdo mě odsud dostane…
Avšak vyšel ze dveří starší muž s hnědými vlasy, košilí a kravatou uvázanou tak ledabyle.
„Ale kdo se nám probudil…Naše milovaná Jess…“ řekl a já se zarazila nad tím, jak může znát mé jméno.
„Nepamatuješ si mě?... Jsem tvůj soused, kterého máš tak ráda…“
Zalekla jsem se, opravdu to byl on, ale vždyť se odstěhoval ke své ženě…anebo ne? Na tom obrazu je tedy jeho žena?...
Hlavou se mi honilo mnoho otázek, jedna však byla hlavní…
„Trochu si pohrajeme, co ty na to…? Co třeba… 20 otázek?“
Kroutila jsem hlavou, že ne.
Ne, nebyla odpověď…
„Za jak dlouho myslíš, že tě začnou shánět?“
Došlo mi to… Nepustí mě, ani kdybych se snažila prosit.
„Správně…nepustím tě…nikdy… a taky správně… nebudou tě hledat, protože to nemá cenu.“
Zachvěla jsem se pod jeho hlasem… byl tak tichý a hluboký…šílela jsem.
„Je řada na tobě, Jess…“ ušklíbl se, a konečky jeho dlouhých prstů mi přejel po linii čelisti.
„T-to jsi by-byl ty, kdo mě s-s-sledoval celý d-d-d-den?“ Musela jsem znít vystrašeně, a jeho to více potěšilo.
„Milá Jess…Samozřejmě, že jsem to byl já, kdo byl Za tebou…“
-Karolin Měrková
Comments