Konečné jsem dostal od pana T. dopis. Mám se neprodleně připravit na cestu. Po setmění přijede kočár, ktery mě doveze na jeho hrad. Šel jsem se tedy rozloučit s hostinskou. Když zjistila, kam jedu, okamžitě zbledla. Třesoucím se hlasem mi popřála hodně štěstí a vtiskla ml do ruky jakýsi předmět. Prý je to amulet, který mě ochrání. Pověrčivost místních lidí je vskutku úsměvná. Úderem osmé na mě před hostincem opravdu čekal kočár. Prapodivný chlapík, celý v černém, mi pokynul, ať nastoupím. Cesta vedla temným lesem. Ulevilo se mi, když jsme zastavili na nádvoří starého sídla. Vystoupil jsem a položil ruku na železné klepadlo ve tvaru vlčí hlavy. Než jsem stihl zaklepat, dveře se otevřely... ......avšak v nich nikdo nestál. Byla tam jen prázdná hala, osvětlená pouhými svíčkami. Když jsem vstoupil, podlaha děsivě zavrzala, až se mi ten zvuk zaryl do každé kosti v těle. Ten zvuk byl tak otravný, že jsem zvažoval své další kroky, jestli vůbec nějaké... Ovšem třísknutí dveřmi rozhodlo za mě. Nohy mě vedly do osvětlené chodby vedoucí z haly, kde na každém kroku byly pověšené obrazy. Měl jsem pocit, že na mě z každého obrazu kouká pár očí... Že mi chcou něco říci... Poradit, či snad říct, ať uteču, a už se tam nikdy nevrátím. Nedokázal jsem jejich pohledy rozluštit, a tak se pomalými kroky vydal dále. Na konci chodby na mě čekaly troje dveře. Bez rozmýšlení jsem vzal za kliku prostředních dveří, a ocitl se v knihovně. Byly zde regály se zaprášenýma knihama, na podlaze kožešiny, které prapodivně páchly, a na zdech pověšené hlavy koček. Podlaha stále vrzala, a dalo by se říci že snad i více než předtím, ale nenechal jsem se vyrušit od zkoumání místnosti. Celá místnost tak divně voněla... Nerozeznal jsem, jestli to byly ty kožešiny, či hlavy na zdech, nebo kapalina, jenž byla rozlitá na podlaze. Zaujaly mě knihy, ledabyle poházené v regálech. Byla tam jedna, která mě fascinovala nejen vzhledem, ale i tak nějak mě k sobě vábila. Chtěl jsem vzít knihu do ruky, jenže když se tak stalo, zpoza ní už po mé končetině sápala další, mazlavější a nechutnější ruka. Snažil jsem se vší silou osvobodit mou ruku, ale nepustila mě. Knihovnou se rozléhal děsuplný smích, ze kterého mě mrazilo. Přestával jsem uvažovat logicky. Snažil jsem se najít něco, čím bych sevření povolil, či ruku nějak odstrčil... Ovšem nic kromě knih jsem neviděl. Nepřestával jsem ovšem a dále se přetahoval, i když marně. Naposledy jsem zatáhl, a když jsem se opřel nohama o regál knihovny, musel jsem něco zmáčknout, protože vše náhle ustalo. Slyšet byl maximálně už jen můj dunivý pád na zem, a skřípání posunujícího se regálu. Byly tam schody, které byly v rozpadlém stavu, ale i tak jsem se po nich vydal. Musel jsem vidět, co to ukrývá. Byla to místnost, kde šel cítit pach krve, stařešiny, chlad, a zatuchlina. Když jsem místností procházel na druhý konec, zakopával jsem o kusy, zřejmě lidských, těl. Na druhé straně místnosti bylo křeslo, kde seděla postava. Její tělo bylo vyzáblé a bledé. Na sobě měla jen potrhané šaty, hlava byla pokryta jen místy vlasy. Z tváří se jí dodělávaly kusy masa, které byly prolezlé červy... Byl jsem tak zahleděný do postavy, aniž bych si všiml, že se osoba postavila. Rozešla se po svých tenkých nohách blíže ke mně a promluvila... "vítej, příteli..."
- Karolin Měrková