Byl čtvrtek, dvacátého prvního dubna, osm hodin ráno a já se sotva dobelhala na budovu N, která se nacházela na kampusu Vysoké školy báňské, Technické univerzity v Ostravě. V této budově už si užívali mí spolužáci teplo a čekali, až přijdou pracovníci laboratoře přesného slévání, abychom se mohli rozdělit na dvě poloviny. Já jsem se svou skupinou šla do spodní části budovy do laboratoře přesného slévání a druhá skupinka si to štrádovala do druhého patra na výrobu keramiky. V laboratoři jsme chvíli stali a poslouchali odborníka, jak nám vysvětluje, co budeme dělat, jak se co používá a sem tam mu odpovíme na nějakou otázku. Dávali jsme pozor, abychom udělali vše tak, jak se po nás chce, a co nejlépe reprezentovali barvy AHOLU. Po několika zodpovězených velmi odborných otázkách neměli kantoři co dodat a už mně a Filipovi nabízeli bakalářský titul. Stále jsme jej neobdrželi! Vybrali jsme si formičky, po pár neúspěšných pokusech jsme je konečně správně vylili horkým voskem a mírně opravovali naše voskové modely. Neříkám, že byly dokonalé, ale hrozné také nebyly. Voskové modely jsme si zalili sádrou do speciálních formiček, které budeme později vylévat slitinou bronzu a cínu. Chvíli před jedenáctou jsme si vyměnili stanoviště s druhou skupinkou. V chemické laboratoři jsme se konečně zakousli do našich svačinek. Jak úžasný tohle byl pocit po hodinách dřiny a hladovění! Když jsme se dostatečně občerstvili, odešli jsme z chemické laboratoře do třídy s keramikou a hrnčířským kruhem, dostali jsme za úkol si hrát s hlínou a něco si vytvořit. Postupně si nás také volali k hrnčířskému kruhu – na který jsem byla příliš malá a nemohla jsem si tak vycentrovaný svou hrudku hlíny – a tam jsme si všichni udělali dva výrobky. Než jsem se dostala ke kruhu já, snažila jsem se vyrobit lžičku. Bezúspěšně. Ta věc prostě nešla vyrobit! Pak už jsem ale byla zavolána k hrnčířskému kruhu a jako jedinou mě paní, která to měla na starost, nechala, abych si tvarovala sama a ona mohla jít na kafíčko. No a co vám budu povídat... Já když pracuju, tak jsem všude! Naprosto všude byly mokré kapky hlíny a mé ruce nebyly vidět pod nánosem přebytečné hlíny, kterou jsem odstranila ze své hliněné skleničky. Když jsme měla hotovo, vydala jsem se zpátky ke svým čtyřem hroudám hlíny a uplácala z nich nahou dekorací ženského těla. Dopadla mnohem lépe, než ta lžička....
O půl druhé jsme opouštěli budovu VŠB s vědomím, že toho o sobě víme zase o něco více.
Autor(ka): anonymní individuum 2.OT
