Zdravím všechny, kteří si utvořili trochu volného času na přečtení tohoto článku.
Abych pravdu řekl, nějakou chvíli mi trvalo přimět se k jeho sepsání, což bylo následkem nedostatku motivace, a naopak až přílišného dostatku prokrastinace.
A to je také téma, jímž hned začnu. Z toho, co jsem v dobách distanční výuky zvládl vypozorovat, jsem usoudil, že zdaleka nejsem jediný člověk, který se musí nebo musel potýkat s problémy téhož charakteru. Spousta lidí zastává názor, že distanční výuka nedokáže studenty pořádně nic naučit, což je pravda jenom z poloviny; distanční výuka způsobuje osamělost, nedostatek sociálního kontaktu, demotivaci a u jisté skupiny studentů také vážné psychické potíže. A právě kvůli těmto problémům se studenti nedokážou pořádně učit, ne kvůli samotné distanční výuce, nýbrž kvůli jejím následkům.
Někdo se může ptát jak to, že se studenti cítí osamělí, když jsou neustále doma se svojí rodinou, když ve skutečnosti sami vůbec nejsou? Jestliže se bavíme o studentech druhého stupně základních škol, středních škol a vysokých škol, odpověď zní, že v tomto věku se studenti začínají osamostatňovat od rodiny, hledat se a žít vlastní život, proto drtivá většina studentů tráví své období doma skoro neustále ve svém vlastním pokoji, zavřená před rodinou. Anebo, ještě hůře, má několik studentů nedobré vztahy s jejich rodinou a v dobách distanční výuky proto nemohli od hádek a nesvárů utéct do školy.
Další otázka může znít proč teda studenti nešli ven se svými kamarády/spolužáky? Na to mám více odpovědí; za prvé, nemají kamarády, za druhé, pokud jsou například v prvním ročníku středních škol nebo někdy i vysokých škol a v předešlé škole neměli kamarády, a ani se pořádně nestihli seznámit s jejich novým kolektivem, opět nemají jít s kým ven. A za třetí, i kdyby kamarády měli, stejně nebyl v nabídce dostatek míst, kam by se mohli vydat, kvůli veřejné karanténě.
Abychom se nebavili jenom o studentech, věnujme chvilku času i pro učitele, kteří to neměli o nic lehčí. To navazuje na informace o studentech, které jsem popsal výše; největším problémem učitelů bylo zapojit studenty do výuky, mezitím, co oni měli co dělat, aby neodpadli únavou nebo aby byli schopni vůbec dávat pozor, protože doma je mnohem více věcí, které dokážou člověka pořádně rozptýlit, než ve škole. A tak začal koloběh nefungujících mikrofonů nebo rovnou internetu.
Pozn.: Graf znázorňuje největší problémy učitelů během distanční výuky
Distanční výuka je pro učitele mnohem náročnější než prezenční, a to jak po fyzické, tak i po psychické stránce. Představte si, že máte připravenou svou látku na dnešní hodinu distanční výuky a celou hodinu přednášíte svůj výklad, sem tam někoho vyvoláte, jenže většinou se vám ten žák neozve, a tak máte pocit, že si mluvíte sami pro sebe. Nevidíte na své žáky, tak ani nevíte, co tam vlastně dělají a možná si i párkrát pomyslíte, že je úplně k ničemu se snažit, když vám zřejmě polovina třídy spí. Učitelé určitě neměli takové problémy s udržením pozornosti jako žáci, protože museli neustále mluvit a něco dělat, a to je drželo při smyslech, ale co se týče osamělosti, to platilo snad pro všechny věkové skupiny lidí, kteří zažili a zažívají dobu Covidu-19. Avšak jestli to měli nebo mají učitelé horší než žáci, o tom si musíte utvořit názor vy sami. Já věřím, že je to pro obě strany vyrovnaně obtížné.