Sochařka, malířka, grafička, ilustrátorka, designérka, učitelka výtvarného umění a estetiky, kronikářka obce, podnikatelka v reklamě, vše v jedné osobě. To je paní Lenka Kocierzová.
Dne 14. 1. 2021 se v rámci projektu AHOL TALENT studenti oborů Ekonomika v multimediální sféře a Marketingová komunikace účastnili vysílání s výtvarnicí Lenkou Kocierzovou. Studentka druhého ročníku Ekonomiky v multimediální sféře tento online rozhovor exkluzivně zpracovala pro náš časopis.
1. V jednu dobu jste spolupracovala se sklářstvím Moser. Jakou máte zkušenost a co vám dala?
Zkušenost to je úžasná a samozřejmě spolupráce nebo kontakty trvají, je to firma světoznámá a měla jsem takové štěstí, že si mě sklárna sama našla podle mých obrázků na jedné výstavě, což se stává málokdy. Byla to takzvaná klika, že mě někdo objevil a nemusela jsem jezdit až do Karlových Varů, abych se někde prosazovala, protože se přiznám k tomu, že já jsem vůbec netušila, že moje perovky (*perokresby, pozn. red.) jsou vlastně dělány pro sklo. A já, protože jsem z Ostravy a Karlovy Vary jsou daleko, nikdy by mě nenapadlo, že bych se mohla k tak úžasné firmě dostat.
2. Vy jste také učila jednu dobu na AHOLu a chci se zeptat, jak to vnímáte a jak se Vám tady učilo?
Byla to pro mě další zkušenost, protože já jsem původně měla nastartováno být pedagogem, ale pak jsem z toho zběhla a dostala jsem se do školy zase přes tu výtvarnou činnost a byla to úžasná záležitost s vámi mladými spolupracovat. Není to jednoduché, ráda na to vzpomínám, protože nejkrásnější pro mě bylo, když jsem vešla do třídy a teď najednou na mě viselo dvacet očí. Nikdo nevěděl, co ode mě můžou očekávat a já samozřejmě také ne a teď, když jsem se podívala do těch očí, tak jsem tam najednou viděla vaše začátečnické osudy, protože vy jste na začátku života. Bylo to pro mě krásné, když jsem procházela mezi vámi a najednou já mám tendenci se objímat a hladit. Protože jsem taková ,,babičko-maminka‘‘ a najednou jsem viděla, jak některé ty hlavičky mi pod tu ruku nabíhají a některé uhýbají. Takže jsem okamžitě začala přemýšlet, jestli ty, co uhýbají, třeba nemají důvod utíkat pod teplem lidské dlaně a ti, co mi nabíhali, tak jsem viděla, že jim to teplo v lidské dlaně schází… A to je přece krásné. Takže jsem zkoušela, co z vás dětí vyleze, protože u vás je nesmírně důležité poslouchat vaše srdíčko, tak jsem se snažila naslouchat.
3. Máte rovněž ráda historii umění, co podle Vás schází novodobému umění a co se Vám naopak na něm líbí?
Líbilo by se mi, kdyby se našla série obrazů nějakého opravdu slavného malíře, která by trošinku byla na tu naši českou notu. To znamená, že v jednu dobu malíři Mikoláš Aleš, Josef Mánes a tak dále znázorňovali obrazy z naší historie což je Libuše, Vlasta, zobrazovali i krajiny což je Žalob, Levý Hradec a třeba i ruiny a život pod ruinami. Věděli, že my se opravdu musíme vrátit trošičku ke svým českým kořenům, ono to někdy unikalo a někdy jsme byli samozřejmě poněmčováni, teď už moje generace má trošičku problém s tím, že na ulicích existují nápisy pizzerie, shop a tak dále a člověk se v tom ztrácí, nejsou to totiž české názvy. Mně na těch obrazech trošičku chybí právě něco málo z té historie. I když je možné, že už něco se začíná dít. A já si jen tady vzpomenu na sebe, protože už nějakou dobu dělám perovky takzvané ženy české. A mám v mysli, že teda nějakým způsobem zkusím ztvárnit Libuši, zatím mám ženy současné nebo tak sto let dozadu, protože ty osudy českých žen jsou zajímavě spjaty s historií. Ale že by se dával prostor pro tu naši českou dušičku, to mi schází. Líbí se mi třeba nádherná socha Franze Kafky, která je v Praze, ta je skvělá technicky, je zajímavá, a to je věc, u které by člověk dokázal sedět hodiny. Líbí se mi i druhý Kafka, který je u synagogy španělské. Oslovují mě věci, které mají myšlenku, ale spíše konkrétní podobu. Nelíbí se mi sprejeři, ale existuje i druh tohoto sprejerství, který je úžasný. Nelibí se mi ty nápisy, které jsou naprosto nesmyslné, ale když je to plocha, která se dá mladým lidem a oni jí ztvární zajímavým způsobem, tak proč ne. Ale jinak jsou i sprejerská díla samozřejmě výborná.
4. Jak si představujete budoucnost Ostravy?
Já jsem takzvaně idealistka. Věřím, že všechno půjde k dobrému. Mrzí mně jen jedna věc, že vy už neuvidíte například komín Strakáč, komín Rudiště, na který byste viděli z okna školy, za který jsme tak bojovali, aby ho nesejmuli, protože to byl nejširší komín v republice.
Já bych ten komín ráda nechala ne pro sebe, já jsem přece pod ním žila 60 let, já ho mám na všech svých obrazech Ostravských, takže zachovaný je, já jsem ho chtěla zachránit pro svá vnoučata a pro vás, protože jednou by tam mohla být třeba i vyhlídková věž, jak jsem viděla v projektu, vyhlídkovou věž na komíně ještě nikdo nemá. Technická záležitost by byla jiná, ale to mě nezajímá, já mám vizi a bojuji vždycky za ni. Bohužel to jsou věci, které mě mrzí, které už nezažijete a já si představuji budoucnost Ostravy tak, že se ještě mnoho věcí zachrání, tak jako se zachraňují momentálně jatka, ale v Ostravě je takových budov strašně mnoho, i kolem vás ve Vítkovicích, které by stály za to, aby se nějakým způsobem zabydlily. A že Ostrava bude zajímavé město v budoucnu, to už se ví i v Praze, to už jsem slyšela, protože já taky tady občas požádám (mimochodem zdravím z Prahy), ale snažím se tady těm Pražanům objasnit historii Ostravy, proč jsme takoví, jací jsme. Zvu je do Ostravy, takže jsem jich už mnoho tou Ostravou provedla a oni jsou velmi zaskočeni, co tam nacházejí, že Ostrava není černá, že už je tam spousta pěkných budov a že atmosféra je přívětivá a opravdu se začínají o Ostravu zajímat. Doufám, že se všichni vracejí do Ostravy i beze mě. Chtěla bych, aby těch fabrik zůstalo v Ostravě co nejvíc, protože to je Ostrava, to má Ostrava to nejvzácnější, když se nám středověk téměř vytratil a zboural.
5. Jak vzpomínáte na svoji první výstavu?
Já jsem téměř do svých 40 let vůbec nevěděla, co mě potká a co mě čeká, takzvaně jsem si kreslila od malička od 4 let, že budu malířkou, ale ten život s vámi také zamával různě a pak najednou přišla kamarádka a říká: "Prosím tě, ty máš plné šuplíky obrazů, jdeme s tím ven!" A pomohla mi sponzorsky. A navedla mě, jak se vlastně takové výstavy dělají, protože jsem se nezúčastňovala žádného uměleckého života, nejdřív jsem musela odchovat dvě dcery a nebylo moc času, ale najednou byla první výstava v Hotelu Metropol na Slezské Ostravě, který bohužel už není funkční. Bylo to úžasné, protože jsem tam měla dva mladé lidi ve vašem věku asi, kteří mi zahráli Arii z opery Turandot, a moje neteř zahrála na housle a přišla celá rodina a byli strašně pyšní, co ta Lenka dokázala. Já jsem netušila, že jsem doopravdy něčeho dosáhla, ale přítomnost celé mé rodiny, která najednou byla pyšná a spolužáků a dalších, to bylo nesměrně příjemné, protože já si myslím, že veškeré umění patří k lidem, nejen do výstavních síní, to už mají jen vyvolení, ale především je třeba oslovovat, tak jako vás oslovuje možná galerie v AHOLu a je to dobře, že tam je. Takže ono se patří potěšit každého člověka a každý si třeba potom vybere obraz určitého umělce. A když jsem viděla, že moje obrázky lidi překvapují, byl to vskutku fantastický pocit.
6. Jak vlastně probíhají vaše vycházky po Ostravě, jaká místa byste nejvíce doporučila a celkově co se Vám na Ostravě nejvíce líbí?
Nazvala jsem je ,,vycházky pod kloboukem‘‘. Klobouk je jakoby moje poznávací znamení. Lidi mě už bez klobouku nepoznávají. Mám radost, že to se stalo takové populární pokaždé: "Vy máte zase nový klobouk?" No mám jich padesát, takže mi stačí na všechny vycházky. Dělám vycházky tematické, třeba jsem šla po ulicích malířů. Já ty vycházky dělám nejen, že ukazuju, ale právě vyprávím o těch lidech. A co je nejzajímavější v Ostravě? Hm… to pokaždé objevuju něco, co je zvláštní a co nenajdete jinde.
7. Jaké místo v Ostravě nebo ve Vítkovicích je taková vaše srdcová záležitost?
Já Vítkovice miluju. Ta jedinečnost domů z cihel je v celé republice, ani Poláci nemají tak zachovalou památkovou zónu z těchto cihlových domů, jako máme my. Narodila jsem se ve Vítkovické nemocnici vedle vaší školy a své dětství jsem prožívala v žlutém cihlovém domečku kousek od školy, takže kdykoliv jdu kolem, tak si ráda zavzpomínám a zahřeje mě to u srdíčka. Vítkovice pro mě hodně znamenají, vždycky tvrdím, že mám srdíčko prorostlé cihlami, stožáry a železem, mám to prostě v sobě.
Rebeca Mrnková, 2.EM
Zdroj obrázků: https://vitkovice.ostrava.cz
Toto setkání a rozhovor vznikly za finanční podpory statutárního města Ostravy
Comments